Vzpomínkově - s chutí do toho a půl je hotovo

Tak, abych se dostala také, k té zahrádce. Začnu kouskem, který se původně nacházel v jednom z několika oplocených kusů zahrady. V době, kdy jsme dům kupovali, jsem ani netušila, že ten kousek patří k němu. Krom toho, že byl za plotem, byl kompletně zarostlý až po naše brady.

Na fotce pořízené z horního patra domu (bohužel jediné zachované z doby, kdy jsme dům kupovali) není uváděný kousek vlastně ani vidět, je za stromy vpravo. Švestka, která v tuto chvíli je na fotce vidět již bohužel není, protože ač se snažila tvářit statečně, při pokusu o prořezání se zřítila k zemi a zjistili jsme, že je kompletně prožraná houbou. Naštěstí při odchodu z tohoto světa nikoho nezranila.

Manžel zapůjčil benzínový křovinořez ( protože jsme samozřejmě jako zkušení zahrádkáři neměli ani motyčku, natož takový přístroj), a velmi statečně se do té džungle pustil. Když jsme vysmýčili všechen vykosený porost zjistili jsme, že celý pozemek je rozdělen na záhonky, tzv. hrůbky a dozajista byl používán jako zeleninová a ovocná zahrada. Řekla jsem si, že budu pokračovat v tom, co někdo již kdysi začal. Kvůli problémům s kolenem, jsem pro lepší přístupnost k záhonkům snila o vyvýšených záhonech. A protože i po vykosení mi zůstala jen zaplevelená půda v hrůbcích, která zeleninovou zahradu nepřipomínala, pustila jsem se (samozřejmě po zakoupení rýče) do rytí a odplevelování . 

Tady už je pohled o dost měsíců starší. Dokonce o tolik, že jak vidím, už tu není ani původní plot, který mi manžel ( k velké radosti ) vykopal od základů a odstranil.

Opět bez plánu, jsem prostě ryla a vytahovala plevel. Plevel skládající se z bodláků,  kopřiv žahavek, jejichž kořeny jsou snad nekonečné a z pampelišek, které se statečně pokoušely dohnat ve velikosti kořenů žahavky a dařilo se jim to. Aby ne, v půdě, která se kdysi udržovala, hnojila a ryla, se měly jak v ráji a přísahám, že prostor využily dokonale. No, a abych se za tu dřinu odměnila, navozila jsem si v autě vždy šest dvoumetrových prken a hranoly. Dvě z prken jsem přeřízla napůl, odměřila jsem hranoly a sestavovala a stloukala jsem lemy záhonků. Pak je na zádech odvlekla na připravené místo a protože jsem o permakulturním zahradničení v té době vůbec nevěděla ( vlastně jsem pořádně nevěděla o žádném zahradničení ),  nevěděla jsem tudíž, že půda ve vyvýšených záhonech se časem vyčerpá, tak jsem prostě do ustaveného okraje, naházela přerytou zeminu.

Půda která byla po původním majiteli, zesnulém starém pánovi, v dobré kondici, se mi za odplevelení odvděčila. Vše co jsem vypěstovala od semínka mi rostlo jako zblázněné. Možná to bylo i štěstí začátečníka a tak jsem první pěstitelské léto zásobovala zeleninou nás i rodinu, broskve a jablka, borůvky, maliny a rybíz nám lezly z uší a pro ořechy, nejdříve s radostí sbírané v trávě, jsme se už ani nechtěli shýbat a i tak se sušily po celé podlaze půdy. 

      Tak takhle nějak vypadaly některé záhonky.

Okurky nakládačky i ty salátové jsme nestíhali ani jíst, ani zpracovávat :-) 

A nejenom okurky, prostě se dařilo všemu ...

A to jsem nehnojila.

No a pak jsem se postupem času začala zajímat, jak má vše správně fungovat, co potřebuje půda, co je to mulč a štěpka, co je kompost, co s čím se má rádo a naopak nerado, pokoušela jsem se o záhonky s trvalkami a neustále jsem nakupovala, sadila a přesazovala a pomalu a jistě zjišťovala, že zahrádka je práce nadmíru kreativní a nekončící. A hlavně to, že úspěch v jeden rok, se v ten další nemusí opakovat. Práce na ní je těžká a nic není zadarmo. Ale některé činnost, například pikýrování sazeniček, samotné sázení, sklizeň a její zpracování a podobně, jsou alespoň pro mne činnosti téměř zenové, takže je pro mě také zdrojem uklidnění a relaxace.