Vánočně od nás

Tak ještě před tím, než vše zase uklidím do krabic ....

Všem přeji klidný konec roku a do toho nového roku 2018 vykročení správnou nohou a radost ze všeho, do čeho se pustíte 😉

Narozeninkový

Vnučka Viktorinka slavila své nádherné sedmé narozeniny a tak jsem se rozhodla jí upéct dortík. 

Poprvé jsem si zakoupila potahovou hmotu s mandlovou příchutí, jedlé třpytky, jedlý fix a jedlé gelové barvičky, to vše u fy SvětCukrářů.cz. Viktorinka má teď období, kdy se jí líbí jednorožci a tak jsem si na Pinterestu našla nějaké inspirace a pustila se do práce. Bohužel jsem si práci nechala na poslední chvíli a neuvědomila si, že potahovka, zvlášť, když z ní budu chtít vyrobit větší ozdobu, potřebuje čas na tuhnutí. Takže výsledek není pro mě až tak uspokojivý, jak jsem si přála, ale chuťově byl velice dobrý a Viktorka z něj měla obrovskou radost. A to bylo hlavní.

Připravené korpusy

Tady už s tvarohovým krémem

Tak to nakonec dopadlo

Hlavně, že se Viktorince líbil

Takto pak vypadal na řezu

A pro mě byly důležité všechny nové zkušenosti - na tvarování figurek si nechat dostatek času, aby detaily měly čas proschnout, pod potahovku vždy promažu máslový krém, který nechám pořádně ztuhnout, protože tvarohový krém byl sice chuťově fantastický, ale na potahovku fungoval jako teplo na sníh a pokud bych chtěla ještě takto zdobit, pořídím si potřebné nářadíčko, protože pokud není, jen těžko se dosahuje dokonalých hran a řezů. 

A hup do současnosti

Tak, ať se konečně nějak chytnu, ponechám tři roky staré vzpomínky na chvíli stranou a přesunu se do konce listopadu, kdy mě potěšilo pár posledních podzimních květů.

Starček  a bílá chryzantéma, vedle již odkvetlého bílého rozchodníku

Krásná kombinace barev, chryzantémka, kari koření a sedoulek, krásně kontrastují s listy již odkvetlé weigelie

Olověnec se na podzim barví do této nádherné barvy, čímž mi dělá
velkou radost. Osadila jsem jím prostor mezi keři jedlého živého plotu.

Je pravda, že teď je z celého jedlého živého plotu opravdu vidět jen ten olověnec, ale na to, že je letošní 😉. Z pohledu ze předu jsou v něm žlutý a červený dřínek, kustovnice, arónie, indiánské borůvky muchovníky) a rakytníky. Když jsem záhon dělala, tak jsem o líném zahradničení neměla potuchy, takže jsem poctivě vyryla drny, vše přeryla, přidala kompost a teď na zimu zamulčovala čerstvě sekanou trávou a slámou.

A tyhle "sluníčka" měsíčky mě nikdy neomrzí. Škoda jen, že foťák ty nádherné barvy trochu deformuje.

No a poslední obrázky z listopadu 2017 ukazují připravené jámy, na devět objednaných jabloní ze zahradnictví Spomyšl. Bohužel ani přesto, že jsem stromky objednala již v 8/2017 a poté třikrát urgovala, zaslány nebyly, ani přes opakovaný příslib, že "už" příští týden odcházejí. No nic, z jara vyrazíme ke Zlínu, kde se prodávají i staré odrůdy a na jiný, než osobní odběr už nedám.

Původně zamýšlený anglický záhon, tak vysněný a bohužel velice těžko uskutečnitelný. Není tak lehké osázet záhon vyváženě, tak, aby kvetl a zdobil po celý rok, nemluvě o finanční nákladnosti. Tak jsem po třech letech trápení zvedla ruce nad hlavu, našla všem stávajícím rostlinkám náhradní místa k růstu. Protože sem celodenně svítí slunce (jižní strana), rozhodla jsem se pro ovocné stromky. Vím, že to není zrovna přírodní, ale jabloně, byť staré odrůdy chci zakoupit na podnožích MM106, což je slabě rostoucí, ale hlouběji kořenící podnož, vhodná na zapěstování volněji rostoucího vřetene. Pro toto tvarování jsem se rozhodla z důvodu prostoru a také toho, že pozemek je u plotu se sousedy a nemíním je obtěžovat větvemi z klasicky rostoucí koruny. 

Jednotlivé díry jsem vykopala do 60 cm hloubky, cca 50 cm na šířku. Naplnila jsem je štěpkou z listnatého dřeva, drtí z dřevěného uhlí, zetlelou trávou s listím a granulovaným kravským hnojem. Bohužel na dodání slíbeného čerstvého hnojiva nedošlo. 

Vzhledem k tomu, že nakonec nedošlo ani k dodání jablůněk, má ta směs v dírách dost času prozrát. Vše pak při sázení doplním vlastním kompostem a zamulčuji. Doufám, že tak spolu s dalším pravidelným mulčováním posečenou travou a slámou, spolu se štěpkou z listnatých stromů, zajistím dostatečné zásobování živinami. Ale na to si ještě počkám.

O půdní magii zase příště. Povím vám, kam na ty rozumy chodím a příští rok chystám i testík, na který jsem si už na podzim chystala záhonky s různými druhy možností zkvalitnění půdy.

Vzpomínkově - s chutí do toho a půl je hotovo

Tak, abych se dostala také, k té zahrádce. Začnu kouskem, který se původně nacházel v jednom z několika oplocených kusů zahrady. V době, kdy jsme dům kupovali, jsem ani netušila, že ten kousek patří k němu. Krom toho, že byl za plotem, byl kompletně zarostlý až po naše brady.

Na fotce pořízené z horního patra domu (bohužel jediné zachované z doby, kdy jsme dům kupovali) není uváděný kousek vlastně ani vidět, je za stromy vpravo. Švestka, která v tuto chvíli je na fotce vidět již bohužel není, protože ač se snažila tvářit statečně, při pokusu o prořezání se zřítila k zemi a zjistili jsme, že je kompletně prožraná houbou. Naštěstí při odchodu z tohoto světa nikoho nezranila.

Manžel zapůjčil benzínový křovinořez ( protože jsme samozřejmě jako zkušení zahrádkáři neměli ani motyčku, natož takový přístroj), a velmi statečně se do té džungle pustil. Když jsme vysmýčili všechen vykosený porost zjistili jsme, že celý pozemek je rozdělen na záhonky, tzv. hrůbky a dozajista byl používán jako zeleninová a ovocná zahrada. Řekla jsem si, že budu pokračovat v tom, co někdo již kdysi začal. Kvůli problémům s kolenem, jsem pro lepší přístupnost k záhonkům snila o vyvýšených záhonech. A protože i po vykosení mi zůstala jen zaplevelená půda v hrůbcích, která zeleninovou zahradu nepřipomínala, pustila jsem se (samozřejmě po zakoupení rýče) do rytí a odplevelování . 

Tady už je pohled o dost měsíců starší. Dokonce o tolik, že jak vidím, už tu není ani původní plot, který mi manžel ( k velké radosti ) vykopal od základů a odstranil.

Opět bez plánu, jsem prostě ryla a vytahovala plevel. Plevel skládající se z bodláků,  kopřiv žahavek, jejichž kořeny jsou snad nekonečné a z pampelišek, které se statečně pokoušely dohnat ve velikosti kořenů žahavky a dařilo se jim to. Aby ne, v půdě, která se kdysi udržovala, hnojila a ryla, se měly jak v ráji a přísahám, že prostor využily dokonale. No, a abych se za tu dřinu odměnila, navozila jsem si v autě vždy šest dvoumetrových prken a hranoly. Dvě z prken jsem přeřízla napůl, odměřila jsem hranoly a sestavovala a stloukala jsem lemy záhonků. Pak je na zádech odvlekla na připravené místo a protože jsem o permakulturním zahradničení v té době vůbec nevěděla ( vlastně jsem pořádně nevěděla o žádném zahradničení ),  nevěděla jsem tudíž, že půda ve vyvýšených záhonech se časem vyčerpá, tak jsem prostě do ustaveného okraje, naházela přerytou zeminu.

Půda která byla po původním majiteli, zesnulém starém pánovi, v dobré kondici, se mi za odplevelení odvděčila. Vše co jsem vypěstovala od semínka mi rostlo jako zblázněné. Možná to bylo i štěstí začátečníka a tak jsem první pěstitelské léto zásobovala zeleninou nás i rodinu, broskve a jablka, borůvky, maliny a rybíz nám lezly z uší a pro ořechy, nejdříve s radostí sbírané v trávě, jsme se už ani nechtěli shýbat a i tak se sušily po celé podlaze půdy. 

      Tak takhle nějak vypadaly některé záhonky.

Okurky nakládačky i ty salátové jsme nestíhali ani jíst, ani zpracovávat :-) 

A nejenom okurky, prostě se dařilo všemu ...

A to jsem nehnojila.

No a pak jsem se postupem času začala zajímat, jak má vše správně fungovat, co potřebuje půda, co je to mulč a štěpka, co je kompost, co s čím se má rádo a naopak nerado, pokoušela jsem se o záhonky s trvalkami a neustále jsem nakupovala, sadila a přesazovala a pomalu a jistě zjišťovala, že zahrádka je práce nadmíru kreativní a nekončící. A hlavně to, že úspěch v jeden rok, se v ten další nemusí opakovat. Práce na ní je těžká a nic není zadarmo. Ale některé činnost, například pikýrování sazeniček, samotné sázení, sklizeň a její zpracování a podobně, jsou alespoň pro mne činnosti téměř zenové, takže je pro mě také zdrojem uklidnění a relaxace.